V roce 2001 jsme se podruhé vypravili na 24hodinovku do Le Mans. Poučeni zkušenostmi z první návštěvy a informacemi od dalších fanoušků, kteří tento závod navštívili, jsme se těšili na nové zážitky. Na cestu se s námi vydali dva kamarádi Karel a Marian, které jsme poznali přes stránky o Le Mans na internetu. Protože minulá návštěva, kdy jsme vyjeli v pátek odpoledne a ihned v neděli večer jsme se vraceli domů, byla značně únavná a přišli jsme o mnoho zajímavostí jak v Le Mans, tak po cestě, rozhodli jsme se, že pojedeme na pět dní. Vyjeli jsme již ve čtvrtek dopoledne. Pro cestu tam jsme jeli stejnou trasou, to znamená po dálnici E 50.

První naší zastávkou se stala Paříž, kterou jsme minule pouze projeli. Největším zážitkem hlavně pro řidiče ve svém novém neodřeném autě, je jízda ucpanými ulicemi okolo Louvru, kde po ulici bez vyznačení pruhů, projíždí auta ve čtyřech řadách těsně vedle sebe a kolem vás se v úzkých mezerách mezi auty z obou stran proplétají motocyklisté. Najít v Paříži neodřené auto je téměř unikát. Tuto jízdu hrůzy jsme zakončili prohlídkou Eiffelovky, která v nočním nasvícení je opravdu nádherná a vypadá jako zlatá.

Od minulé naší cesty před 4 roky probíhá inflace i ve Francii a tak se dálniční poplatky do Paříže zvýšili ze 139 FF na 146 FF to je o 5 %.

v pátek u trati v Le Mans - AC CobraKolem půlnoci jsme dojeli do Le Mans, postavili stan na okraji jednoho kempu a přespali. Ráno jsme zažili horké chvilky. Všechny kempy byly obsazené. V našich plánech jsme počítali s tím, že budeme přespávat ve stanu a autě v kempu. Poctivě jsme nastudovali jaké kempy na okruhu jsou a který je čím výhodný. Ceny za auto na dobu závodu se pohybovaly od 200 FF do 450 FF. Protože počasí nevypadalo nejlépe, byla představa přespávání pod širákem na trati dosti děsivá.
Nakonec jsme však zjistili, že jsou parkoviště, kde si každý zároveň vedle zaparkovaného auta postaví stan a tak toto parkoviště je v podstatě jakýsi kemp bez sociálního zázemí, vody a elektřiny. My jsme parkovali a stanovali na parkovišti Bleu vedle letiště, proti šikaně Ford před cílovou rovinkou. Cena tohoto parkoviště je 100 FF na celou dobu závodu za jedno auto.

zatáčka IndianapolisHned po postavení stanu a zabrání místa jsme vyjeli na trať. Většina trati od zatáčky Tertre Rouge, přes rovinku Hunaudiéres a zatáčky Mulsanne, Indianapolis a Arnage, až po zatáčku Porsche vede po normálních silnicích a je celý pátek volně přístupná. Je to zážitek projíždět místa, kudy se zanedlouho budou řítit vozy rychlostí přes 300 km/hod. Nejvíce mě překvapila zatáčka Indianapolis, to jak je značně klopená. Podle toho také dostala své jméno.
Mezi zatáčkami Mulsanne a Indianapolis také předvádí své vozy šťastní majitelé sportovních historických i nových krasavců. Někteří parkují na okrajích trati a jiní zase jezdí sem a tam. A tak je zde možno vidět neuvěřitelné množství krásných aut od historických vozů Bentley z 30. let, přes také jsme přispěli svojí troškou do mlýna Jaguáry typu C, D i E, Lotusy, Fordy GT 40, Aston Martiny, AC Cobry, Fordy Mustangy až po nejnovější Porsche, Lamborghini a Ferrari. A to vše z bezprostřední blízkosti se zářícími majiteli. Bohužel v tuto chvíli ukázalo počasí poprvé svoji odvrácenou tvář a všechny nás zchladilo pořádnou průtrží vody. V jednom místě stojí diváci po obou stranách silnice a hecují řidiče, aby předvedli co jejich vozy umí. Viděli jsme tam borce s Fordem Mustangem, který zabrzdil a potom protáčel na místě několik vteřin jedno zadní kolo, až mohutný oblak kouře ze spálené gumy zakryl úplně celý vůz.

Ford Mustang pálí gumy

K večeru jsme se přesunuli do centra Le Mans. Prohlédli jsme si nádhernou gotickou katedrálu, kde člověk při pohledu vzhůru na vysoký klenutý strop a krásná vykládaná okna téměř nedýchá. Od 18 hodin probíhala na náměstí pod katedrálou přehlídka všech jezdců. Jednotlivé posádky projíždí v historických vozech ulicemi za doprovodu hudby a mažoretek. Tentokrát byla zastoupená i Česká republika mažoretkami a dechovým orchestrem z Jindřichova Hradce.

V sobotu ráno jsme šli hned na trať. Program začínal již od 9 hodin zahřívacím kolem. Nás však v tuto chvíli více zajímaly vozy stojící u trati v prostoru před šikanou Ford. Byly to historické závodní speciály připravené na závod "Le Mans Legend" vypsaný pro vozy, které startovaly v Le Mans v letech 1949 až 1964. Vozy byly seřazeny podle časů v tréninku a bylo možné si je detailně prohlédnout. Takovou sbírku by závidělo každé muzeum. Na startu byly i legendy jako Stirling Moss na Jaguaru typu C, nebo David Piper na Ferrari 250 LM, který také závod nakonec vyhrál.
Po vyhlášení vítězů se znovu představily vozy a posádky startující v hlavním závodu. Jak se blížila 16. hodina, napětí mezi diváky pomalu vrcholilo. Na startu bylo připraveno 48 vozů. My jsme stáli u tribuny proti startovní čáře. Za 10 minut čtyři vyjelo zaváděcí vozidlo se smečkou vozů do zaváděcího kola. Přesně v 16.00 odbočilo do boxů a závod byl odstartován. Velké představení začalo. Bohužel pohodlí diváků i jezdců pokazilo deštivé počasí. Přesto již druhý rok zcela jednoznačně zvítězily tovární vozy Audi, kterým nevadilo ani špatné počasí, ani snaha ostatních o jejich porážku.

Na zpáteční cestě jsme se v pondělí zastavili v Národním automobilovém muzeu v Mulhouse, které leží ve východní Francii těsně u hranic s Německem a Švýcarskem. Vstupné do muzea je 65 FF. Zavírací den je v úterý. Muzeum se pyšní největší světovou sbírkou vozů Bugatti, ve které nechybí ani dva exempláře impozantního vozu Bugatti 41 známého pod označením "Royale". Asi tříhodinová prohlídka, při které není šance věnovat se podrobně všem vozům, stála opravdu za to a jenom dovršila nepřeberné množství zážitků z tohoto automobilového víkendu.

Nyní při druhé návštěvě, kdy jsme již tušili co nás čeká a měli jsme více času si vše řádně prohlédnou, musím jenom potvrdit, že se opravdu jedná o největší zážitek, který fanoušek okruhových závodů může zažít. Čím více se člověk o historii závodu dozví, tím více touží vidět další ročník.