Le Mans plné slz smutku i radosti 

Řekněte mi, prosím, kdy jste naposledy viděli Le Mans, které by bylo tak poutavé jako čtyřiadvacítka, ročník 2010? Jasně, s porovnáváním je to vždy poněkud vachrlaté, ale stejně. Že se nejspíš shodneme, že to, co ti krásní šílenci na trati La Sarthe předváděli, bylo jedno velké motorsportovní lahůdkářství.

Známí se mě před startem ptali, komu letos fandím. Audi nebo Peugeot? O Tomovi Engem a Honzovi Charouzovi se nebavme. To je jasné, že jsme jim přáli všichni včetně nás za mikrofony Eurosportu. V místnosti, kde je tma v poledne i v noci, jsme byli ve stejné sestavě jako posledně, čili domácí Béla En, Zdeněk Míka a hostující Strak(k)a.

S ostatními jsem to vyhraněné neměl, nejvíce jsem myslel na stáj Oreca. Nechtěl jsem, aby se jim stalo něco jako předloni v Monze, kdy se jejich pilot Stephane Ortelli ocitl v saltech strašných jako poslední přelet Gillese Villeneuvea v Zolderu 1982 a loni něčím podobným prošel v "placce orece" Bruno Senna. A navíc mám rád ty jejich pestré barvy…

Byly ale silnější chvíle… Zabylo mi strašně líto šéfa Peugeotu Oliviera Quesnela. Na jeho pohled, výraz, ve chvíli, kdy jeho poslední Lev dodýchal, nezapomenu. A pak ty řeky slz. To byla esence sportovního neštěstí. I tak velký chlap, jako je on, padl před emocemi na kolena. Nečekal jsem to, stejně jako další chlapský pláč v cíli závodu. Dr. Wolfgang Ullrich pro změnu nevydržel ten nálet obrovského štěstí z hattricku svých pozemských tryskáčů.

Jak tam ten ctihodný pán, jenž má za sebou miliardy úspěchů, stál a slzy se ani nesnažil utírat, měl jsem dost i já. A pak ještě když všechny tři audiny zajely stylově před cílem do boxů… Jen tak. Jen pro tu krásu a symboliku. Šel jsem do kolen. Jak se nesázím, dal bych kačku na to, že záběry parkujících – samozřejmě symetricky, ladně, zkrátka stylově - Erpatnáctek se objeví v nějaké reklamě čtyř kruhů. To bylo vážně jako z pohádky o úspěchu a sportovní kráse…

Úspěchy Engoše a Šarůze jsou parádní zápisy. Nejen do jejich CV, ale samozřejmě do historie českého motorsportu. Jan s kolegy jeli v podstatě "klidně" celý závod, zato Tomáš a spol. to měli divočejší. Dvakrát výměna poloosy, to jsou rány, které sotva v Mans doženeš. Leda by soupeři měli také starosti, což se ale tentokrát nestalo. Oboje stupně vítězů jsou navíc další plody nezměrné manažerské práce Antonína Charouze. Česká vlajka se díky němu v La Sarthe třepotá pořádně vysoko.

A co ty stíhací jízdy Anthony Davidsona a Alexe Wurze? Co jste říkali těmto neuvěřitelnostem? Já si při nich vzpomněl na něco podobného v podání Michaela Schumachera v Maďarsku 1998. Tam jsem obrátil a stal se Schumiho obdivovatelem. Jeho jízda byla tenkrát nadpozemská a něco podobného předvedli teď Anthony & Alex. Jen s tím rozdílem, že svou závodnickou ekvilibristiku nedotáhli do úspěšného konce. Manu Collard si tu ránu od Davidsona v Porsche Curves rozhodně nezasloužil. S kolegy jeli tak skvěle, až uhnali Risi Ferrari a spol. a pak prásk…

Snad vás zaujali také naši hosté. Vedle závodníka Josefa Krále, jenž už je zkušeným řečníkem, dorazila pestrá mozaika lidí, kteří se různými způsoby dotýkají Le Mans či motorsportu vůbec. Anna Roubínková, fyzioterapeutka živě líčila, jaké to je pečovat o kondici či stravu závodníků a myslím, že řadu z vás musela pobavit. Třeba tím, co dělat, když se chce pilotům při dlouhém stintu čůrat…

Monika Dvořáčková zase nechala nakouknout do zázemí velkých stájí. V posledních letech byla šéfkou hospitality týmů Aston Martin Racing a Charouz Racing System. Přišel také Tomáš Richtr, se kterým jsme komentovali Le Mans 2007 přímo z La Sarthe. To byl dobrý důvod sejít se a zavzpomínat. Martin Březný zase poutavě popsal svůj příběh splněného snu, když se mu letos podařilo se svou firmou MB Modelcars uzavřít smlouvy s několika stájemi F1 na výrobu unikátních "High details" modelů a další týmy, včetně těch z Le Mans, jsou v pořadí...

S Klaudiem Kryšpínem, bubeníkem Pražského výběru a kultovních Stromboli, to bylo ještě trochu speciálnější… Když jsem v roce 1995 vzal kamaráda Igora Christodoulu, hudebního novináře z magazínu Spark, do Brna na závody českého mistráku, po průjezdu prvních aut první zatáčkou na mě jen vykulil oči: "Tyvole, Martin, to je to samý jako bigbít!" Tohle Igi řekl za mě, já to měl jen v sobě a mám dodnes. 

A pro letošních 24h Le Mans jsem hledal někoho, kdo to má stejně. Kdo by o tom propojení hudby a závodů dokázal mluvit. Když jsem Klaudovi zavolal, ve vteřině bylo vše jasné. Po emigraci dlouho žil v Austrálii. Nevynechal jedinou GP v Melbourne, šest sezon jezdil profesionálně motokáry, bydlel tři minuty pěšky od dráhy Sandown Park, miluje V8 Supercars. Denně jezdí simulátory F1 & Le Mans…

Přijel za námi rovnou z festivalu Votvírák. Se Zdeňkem jsme jej uvedli cosi po druhé v noci a opustil nás za plného slunce, když už všichni ptáci dospívali to své ranní tralalá. Jeho glosy a vzpomínky, přirovnání, byly přesné a šťavnaté, i s nějakou tou prdelí nebo volem. Snad se vás to nedotklo. Když už byla noc. Nebo? Klaudius je stejný rockový&motoristický živel, jako když jsem jej poprvé fotil ve druhé polovině 80. let minulého století (to zní strašně, že…). V Havířově se Stromboli, v Ostravě s Výběrem… 

Díky za pozornost a pardon za volnější tempo povídací nad nedělním ránem. Duchna padla a než jsem ji shodil, muselo to být znát… 

Jdu si pustit Reginu Spektor, můj nový hudební objev. Pěkně naplno, tak, jako by se tahle neuvěřitelná ženská řítila k D‘Indianapolis Gauche či Maison Blanche. A přitom budu vzpomínat na nezapomenutelný víkend. Totéž nebo tak něco přeji i vám.

Váš Martin Straka, Týdeník Sedmička