Komentátorský tik v rytmu 24h Le  Mans aneb díky divákům

      
     Ve středu mi naskočil tik v levém obočí. Do startu 24h Le Mans scházely čtyři dny, nicméně já už začal vibrovat. Za mikrofonem mě čekal třetí ročník, nicméně letos jsem se těšil nějak víc. Hlavně kvůli Čechům v barvách Gulf s šancí na světový úspěch. Ten závod miluju. Už odmala, kdy jsem z první řady kina Luna v Ostravě zíral na Steve McQueena ve filmu s prostým a výstižným názvem - Le Mans.

     Měl jsem tenkrát oči navrch hlavy. Při sledování bitev 917 vs. Ferrari jsem si pod širokoúhlým plátnem mohl ukroutit krk. Dnes dobře vím, že tento „biják“ společně s fandovstvím Niki Laudovi a Zdeňku Vojtěchovi byly okamžiky, které už tenkrát určily, co mě bude celý život tolik bavit.

     Do Prahy jsem přijel už v pátek navečer, abych se vyspal v místě dění. Mám to tak radši. I při fotografování na závodech. Poslední dny před Závodem závodů jsem spal divně. Málo. Říkal jsem si - v pátek to v Praze dorazím. Ale pomáhal jsem třem kamarádkám s cestou na letadlo směr USA, takže mezi sny jsem pobyl tak čtyři, pět hodin. No a? Co mají říkat teprve ti kluci závodničtí a jejich mechanici? Ti to mají v Le Mans ještě horší.

     Warm-up a Závod legend jsme si dali v sobotu ráno spolu se Zdeňkem Míkou. Byly to  příjemné desítky minut, takové zahřátí v komentátorské kabině českého Eurosportu, ukryté v obrovském pozemském „UFO“ - O2 Areně.

Martin Straka a Bela En     V půl třetí to přišlo. S kolegou Bélou En vítáme diváky s tím, že přesně za třicet minut vystřelí pětapadesát extra silných závodních vozů. Podél trati na čtvrt milionu diváků, v naší e-mailové schránce se začínají hromadit dopisy od diváků. Jsou jich stovky. Otázky, postřehy, pozdravy.

     Některá psaní jsou emotivní. Třeba když nám napsala žena Boba Vavříka, mechanika Aston Martin Racing, že už se těší, jak se jí muž vrátí domů. Více než měsíc se neviděli. Jiné e-maily nás zase rozesmály. Například jeden divák nás vyzval, abychom řekli jeho ženě, ať už konečně přestane přepínat televizi na ten film…

Erik Janiš a Jirka Janák     Nejvíce mě baví noční proud – nonstop přenos od sobotního večera do nedělního dopoledne. Díky příjemným hostům ve studiu a samozřejmě divákům. Přes internet a obrazovku vedeme dialog, který je sice jen virtuální, ale pro mě velice poutavý a důležitý. Závodníci Erik Janiš a Jiří Janák si čekání na svůj vstup krátí ping pongem na redakčním stole. Přichází také Adolf Zika. Jeden z těch multižánrových lidí, které mám moc rád. Kromě spousty zajímavé práce má Áda za sebou i autorství celovečerního dokumentu Le Mans Phenomenon. Přichází načas, o půlnoci. Povídat si s ním je vždy bezva. Televizní kukaň na tom nic nemění. Strávili jsme společně předloňské Le Mans a jiné závody. Jeho postřehy a životní tempo jsou vždy inspirativní. Těší mě, že diváci to ve svých reakcích cítí stejně.

Martin Straka a Bela En     Kromě e-mailů máme s Le Mans kontakt i přes sms. Zajímavosti posílá hned celá skupina „našich“ v místě dění. Traťový maršál Juraj Studeník píše, co prožívá na stanovišti za zatáčkou Arnage. Závodník Petr Kačírek je na výletě, tak líčí postřehy z velké noci plné závodění i zábavy a Tomáš Hyan, šéfredaktor časopisu Automobil, posílá svá zamyšlení zkušeného žurnalisty.

     Plán nespat po celý závod se daří dodržet. Po nočním proudu s sebou na zkoušku praštím pod redakční stůl, nicméně vzápětí přichází formulový pilot Josef Král. Bavíme se, já vleže, Pepa vstoje. Je to slušný chlapec, nechává mě v horizontální poloze s nohama na židli. Pak ujdu zase těch sto devatenáct kroků na záchod - kde se opláchnu ledovou vodou – a dalších sto devatenáct kroků zpátky.

     Než přijde poslední přenos z Le Mans, setkávám se v redakci s Robertem Bakalářem, cyklistickým komentátorem jaksepatří. Probíráme, kolik ročně ujedeme v sedle našich bicyklů a říkáme si, že bychom chtěli našlapat ještě více.

     Na finále závodu máme poslední dvě hodiny. Předpovědi deště se nepotvrdily, dráhu La Sarthe vyhřívá na plné pecky slunce. S Bélou En jsme už patřičně olezlí, jak říkám stavu, když mám mastné vlasy i vše ostatní. Naši – Tomáš Enge, Jan Charouz a skoročech z Berlína Stefan  Mücke – drží bezvadné čtvrté místo, nejlepší z benzínových aut.

Erik Janiš     Ara bourá s Porsche v šikaně Playstation, Bakkerud praští s Audinou do bariéry na rovině, Nodovi shoří Lola v depu. Ani v závěru tak dlouhého závodu nuda nehrozí. Šéfovi Peugeotu Quesnelovi zpod tmavých brýlí tečou slzy. Jeho tři tryskáče s koly se totiž právě seřadily v šik, aby triumfálně projely cílem. Plné tribuny burácejí, také nad Lolou Aston Martin s českou vlajkou na kapotě.

     Tomáš Enge otevírá dvířka bleděmodrého krasavce, aby tu nezměrnou energii pod šachovnicí nasál celým tělem. Tik nad levým okem se mi naplno vrací. David Richards, první muž týmu Aston Martin Racing, v depu tiskne Antonína Charouze. Objímají se všichni kolem. Na dálku třískám do zad Jarka Janiše, který právě létá nad svými mechaniky, šťastnými za jeho/jejich páté místo v LMGT2. Kvůli zranění téměř dva roky nemohl závodit, tak mu takový návrat moc přeji.

     S Bélou En se loučíme s velkým poděkováním divákům, s nimiž jsme si bezvadně „popovídali“ nejen o Závodě závodů. Ještě napíšu reportáž do Týdeníku Sedmička, která vyjde zítra a sbalím si batoh. Než skončím v posteli, dávám si v oblíbené vinohradské kavárničce Kaaba lahodnou jedenáctku z Poličky. Nic víc už nechci. Jen postel.

     Když na druhý den jedu vlakem domů, najednou se musím rozesmát. To když se Pendolino v rychlém oblouku nakloní a mě se přitom vybaví jediné – klopená zatáčka Indianapolis v Le Mans… Roaaarrrrinnnn.


Martin Straka, Týdeník Sedmička – www.sedmicka.cz
Foto: Michal Škorpil, Eurosport, Adolf Zika, Martin Straka