Katastrofa! Francouzská národní katastrofa! Jedině tak se dá nazvat letošní ročník slavné čtyřiadvacetihodinovky, v neméně proslulém francouzském městě Le Mans.

       Musím ale začít postupně, protože tragické finále se odehrálo až v posledních dějstvích onoho adrenalinového představení.

        Letošní zájezd měl pronikavé zlepšení v tom, že Roman s Nikolou se vydali na místo už v pondělí, aby se mohli pořádně pomotat po okolí, včetně Paříže. To je totiž hlavní město Francie, víte?A je v něm spousta památek, včetně Moulin Rouge a Eifelovky. To jen tak na okraj, aby si někteří nemysleli, že nejhlavnější město je Le Mans. Díky tomu, mohli v návštěvnickém centru koupit lístky pro celou výpravu do kempu Bleu Nord, což je vzdušnou čarou nějakých pět set metrů k dráze u Maison Blanche. To určitě chápete, že je pecka nejpeckovatější.

 

Není tam sice tolik volnosti jako v Beause Jour, ale ušetří se tak skoro půlhodinka úmorné chůze k dráze a zpět. Volnost myslím v tom, že jsou tam očíslované chlívky, do kterých se člověk musí i s autem vejít. No, a protože stany se dost blbě štosují na sebe, může to být někdy docela oříšek. Taky sousedy si člověk nemůže vybrat, takže první noc nám za hlavou probíhala dánská stanová diskotéka, včetně světelných efektů z otáčející se zrcadlové koule, asi do pěti do rána. Další večer naštěstí proběhla menší bouřka, která zřejmě zapříčinila zkratování celé aparatury. Tato boží prozřetelnost, k velikému zklamání dánských tanečníků, nám zajistila o něco klidnější noci. Párkrát se jim sice podařilo vyloudit jakési prskání, i zrcadlová koulička sebou několikrát křečovitě hrkla, ale souvislého slova už do konce pobytu aparatura nevydala. Zůstanu zřejmě do smrti hudebním analfabetem.

       Popisovat cestu nemá po tolika návštěvách asi cenu, protože je docela jednoduchá a hlavně pořád stejná. Na otázku mého arabského kamaráda, který se mě ptal, kudy jezdíme, jsem odpověděl, že pořád rovně a v Paříži doleva. Snad jen docela solidní průtrž mračen, asi sto kilásků před cílem, stojí za zaznamenání. I když letos jsme si užili různých dešťů i u nás, toto opravdu stálo za to. Museli jsme skoro zastavit, protože dálnice se v okamžiku změnila v rybník, a stěračové ovladače našich Transportérů postrádaly pro tento vodopád odpovídající rychlost. Moc nám bylo líto Radka s Michalem, kteří jeli na motorkách asi padesát kilometrů před náma. Ještě první setkání Pavla Babky s Davidem Dědkem na benzince za Plzní, udělalo z našeho výletu téměř rodinnou záležitost. Do Le Mans jsme dorazili něco po sedmé večerní, a bez zdržování v centrálním příjmu, mazali přímo k bráně do kempu, kde už na nás čekal Roman se vstupenkama. Ukázal nám potom naše ohrádky, a nás všech šestnáct účastníků zájezdu začalo presovat své stany do vytyčených prostorů.

 

Úspěšné zakončení ubytovacího ceremoniálu proběhlo někdy kolem deváté, slavnostním přípitkem a zdravicí tomuto úžasnému podniku. Po přípitku se většina nedočkavě vydala k dráze, na sledování večerních kvalifikací. V tuto dobu totiž jezdci dosahují nejlepších časů, z důvodu ideálního poměru teploty dráhy a vzduchu. V duchu jsme si odškrtali účast všech favoritů, i posádek které nás zajímaly z jiných důvodů, a začali se hlouběji ponořovat do fantastické euforie, která člověka provází po celou dobu této fantastické akce. Možná ne všechny člověky, ale valnou většinu určitě. Do stanů jsme se dostali dlouho po půlnoci, protože bylo samozřejmě potřeba probrat nashromážděné zážitky.

        Páteční ráno slibovalo den jak vymalovaný, a tak ústřední výbor u tradičního „hemenexu“ mohl nerušeně plánovat celodenní program. Oproti minulým ročníkům jsme trochu přeházeli pořadí, takže jako první byla na řadě návštěva boxů, které jsou v pátek přístupné od desíti od rána, do osmi do večera. Konečně jsme si mohli zblízka prohlédnout zázraky automobilové techniky, tak jak nám je naservírovali techničtí inženýři z celého světa. První tři boxy patřily už tradičně Peugeotu, který letos tolik věřil v opakování loňského vítězství, že na oficiálním plakátu byla pouze jeho fotografie. Taková nafoukanost! Audi bylo už tradičně na opačné straně boxové uličky, a pohled na jejich „dvounosé“ speciály dával tušit lítým bojům mezi hlavními favority. Samozřejmě jsme neopoměli box teamu „Young driver“, kde na  Aston Martinu DBR 9 jel taky Tomáš Enge a v kategorii LMP 2 u francouzské stáje OAK Racing Jan Charouz, kterého francouzi vyslovují „Šarůs“.

       Po boxové exkurzi a vydatném obědě, jsme se někdy kolem třetí natlačili do našich Transportérů a vydali se podívat k hospodě na rovince Hunaudieres na pouliční dovádění fanoušků, doprovázené gumováním pneumatik od návštěvníků motorizovaných. Jaké bylo naše překvapení, když místo špalíru rozdováděných návštěvníků na nás čekalo jen několik policajtů na motorkách. Asi se tyto tradiční atrakce přesunou do areálu závodiště, kde zřejmě nebudou tolik zasahovat do běžného provozu.

       Na tramwayovou zastávku Antares jsme se dostali v plném počtu a místní šalinou vyrazili do centra Le Mans na Parades des Pilotes. Po shlédnutí této zábavné show a množství motoristických celebrit zblízka, proběhla cesta zpět tramvají k mikrobusům a pak přes tradiční návštěvu u traťáků v Arnage do kempu, na další akcičku a tou je páteční grilování.

      V Arnage nás traťoví komisaři přivítali v řeznických uniformách s červenobíle pruhovanýma zástěrama, a na hlavách jim trůnily „zmijovky“. Měli totiž taky večírek, který byl letos v duchu české kuchyně. Podávali vepřo knedlo zelo, plzeňské a povidlové koláče. Ostatní národnosti se tvářily spokojeně, tak asi naší zemi ostudu neudělali. Abychom nenarušovali průběh, narychlo jsme se vyfotili a mazali dál do našeho tábořiště.

       Po příjezdu nás trochu vyvedl z míry totálně opilý Angličan, který se nastěhoval Radkovi s Michalem do stanu, kde usnul a vůbec nechápal, proč ho vyháníme. Nejvíc oba naštval tím, že jim vytahal z kabelí veškeré oblečení a z něho si pak ve stanu vytvořil osobní pelíšek. Až se trochu zbráboral, dal si kafe na kuráž a ztratil se ve víru kempování neznámo kam. Do konce víkendu jsme ho už nespatřili, tak doufám, že našel své původní kamarády.

       Bavorské klobásky a moravská vína, potom vytvořily v našich pusách chuťovou symfonii, která vyluzovala na tvářích všech účastněných výrazy naprosté spokojenosti a na trapnou historku nám dala rychle zapomenout. S mastnýma hubama jsme pak mezi sebou uvítali Vaška Nováka, tradičního návštěvníka vysílaného časopisem Auto Tip, který nám předvedl, jak vypadá pořádné fotovybavení.

       Sobotní dopoledne proběhlo opět ve znamení závodu veteránů, warm upů všech kategorií a přípravami na samotný start. Já chodívám už tradičně do zatáčky Porsche, kde mě to přijde nejvhodnější, jako výchozí bod pro putování po všech tradičních místech.

       Patrouille de France nízkým průletem s dýmovnicemi ve francouzské trikoloře zahájily sedmdesátýosmý ročník slavného závodu, ve kterém se hned po startu usadily Peugeoty na vedoucích místech. Po patnácti minutách havaroval Nigel Mansel, což způsobilo první výjezd Safety caru. Po dvou hodinách závodu už měly Peugeoty náskok před Audi jeden a půl minuty.

       37.  okruh přinesl první katastrofu pro tým Peugeot, když musel Pedro Lamy na voze st.č. 3 odstoupit kvůli poškozenému karbonovému šasi a zavěšení předního kola. V 69. kole havaroval v zatáčce Porsche Tom Kristensen na Audi, když se vyhýbal pomalu jedoucímu BMW s prasklou pneumatikou. Wolfgang Ullrich dokonce běžel vynadat „Baworákům“ za nesmyslné motání se ve stopě. Na Audi vyměnili křídlo a s Dindem Capellem pokračovalo v závodě.           Sedmá hodina ranní přinesla konec pro další z Peugeotů. Plameny z výfuku st.č. 2 v zatáčkách u Maison Blanche, ukončily i jeho učinkování po šestnácti hodinách na dráze. Dvě hodiny před koncem pak byly pohřbeny veškeré naděje továrních Peugeotů, kdy poslední vůz st.č. 1 byl zatlačen do boxů. Motor nevydržel pekelné tempo, které jezdci na posledním voze nasadili. Šéf Peugeotu, Olivier Quesnel nevydržel psychycký nápor a rozplakal se. Poslední nadějí Peugeotů byl soukromý vůz stáje Oreca. Ten se snažil narušit absolutní triumf stáje Audi a ze čtvrtého místa atakoval germánský tým. Zajel ještě snový čas na kolo 3:19,074, ale hodinu a čtvrt před koncem mu z výfuku v zatáčce Indianapolis vyšlehly plameny a to znamenalo absolutní fiasko pro francouzskou značku.

       Audi triumfálně projely cílem, a  jejich vysmátí piloti neméně radostně vyběhli na podium, ukázat se nám, nadšeným divákům.  My jsme se nahrnuli pod stupně vítězů, s českými vlajkami na rybářských prutech, a Tomáš Enge, oceněný v kategorii GT 1 nám radostně kynul. Opět skvělý zážitek.

       Po ceremoniálu jsme se loudali do kempu, a dlouho do večera probírali nasbírané zážitky. Všichni jsme si pochopitelně slibovali, že příští rok se tady zase setkáme.....

 Jura Beneš