Pátá návštěva Le Mans

       Devatenáct ! Ne, to není věk kdy jsem přišel o panictví, ale počet účastníků zájezdu na letošní ročník slavné čtyřiadvacetihodinovky. Když pak v pátek večer ještě přišel za náma do kempu Petr Havlíček, byla to rovná dvacítka. Výprava se skládala ze dvou mikrobusů, dvou osobáků a před Paříží jsme se ještě spojili se dvěma motorkáři, kterým jsme vezli bágly, a kteří už vyrazili z Brna o den dřív. Jet čtrnáctset kiláků na motorce chce přece jenom trochu jiný režim.
       Cesta tam proběhla podle osvědčeného itineráře s tradičními zastávkami na různé druhy regenerace, takže ve čtvrtek večer kolem sedmé jsme přistáli na parkovišti nedaleko centrálního dispečinku pro registraci a během krátké chvilky jsme svírali v rukách víkendové vstupenky, včetně magických visaček s nápisem Beausejour, které nás opravňovaly k bezproblémovému lemans200911.jpg (157966 bytes) utáboření se v kempu, který leží ve vnitřní části okruhu, nedaleko zatáčky Porsche. Když to člověk zná, je to brnkačka. Mě se to podařilo až po pěti letech a sedmé návštěvě, ale s ohledem na mé vzdělání a vrozenou inteligenci, to pokládám za docela úspěch. Trošku jsem měl z Beausejour obavy při vzpomínkách na předloňské dolování auta z bažiny, ale výběr místa na vyvýšenině a předpověď počasí dávaly alespoň teoretickou naději na snadnější pondělní odjezd.
Rozbití tábora, včetně tradičního uvítacího přípitku šampaňským a vztyčení českých vlajek jsme trošku odflákli, a vzhledem k docela velkému počtu nových účastníků ( Jardo promiň ) jsme se vydali na sledování nočních kvalifikací do prostoru Maison Blanche. Ti nedočkavější to dotáhli až k oblouku Dunlop, ale během noci jsme se všichni zase poslušně vrátili do místa našeho přechodného pobytu a spánkem spravedlivých se připravovali na vyčerpávající víkend.
        Páteční ráno nás přivítalo sluníčkem, my se bohatě nasnídali a pomalu se vydali plnit další body víkendového itineráře. Jakožto tradiční úkol programu byla promenáda po Hunaudieres s asi hodinovou přestávkou u hospody, která leží zhruba v polovině legendární rovinky, a u níž se shromažďují fanoušci, provozující různé vodní atrakce, a nutící projíždějící návštěvníky plnit lemans200931.jpg (138663 bytes) rozmanité úkoly. Nejčastějším požadavkem bývá protáčení kol, což nejpůsobivěji vypadalo u Land Rovera Defendera, který se chudák při této produkci tak roztřásl, že jsem se chvíli obával, že se rozpadne. Holky uvnitř musely mít zcela určitě mnohonásobný orgasmus. Tak velký vibrátor se jen tak nevidí. Nejpůsobivějším kolektivním představením byla automatická mycí linka prezentovaná asi šesticí Angličanů. Borci představující kartáče se kolem vybraných vozů točili tak obratně, že by jeden myslel, že to tu dělají odjakživa.
        Na zpáteční cestě jsme se ještě narychlo stavili na návštěvě u českých traťáků v Arnage, a ti když viděli, jaká sestava je přišla pozdravit, nevěřili svým očím. Když jsme pak dělali tradiční společnou fotku, muselo se zabírat z docela velké dálky, aby se všichni do záběru vešli. Okružní jízda úspěšně skončila opět v našem ležení, kde jsme se obědem posílili k odpolední části lemans200970.jpg (142042 bytes) pátečních exkurzí. Ta se měla odehrávat pěšky, případně místní MHD. Ještě že jsme loni na classicích s Mílou a Mirkem objevili, odkud místní šalina odjíždí.
Jako první zastávku jsme zvolili prohlídku boxů, bez nichž by si člověk připadal tak nějak nekompletně. Prohlídka by sama o sobě vydala na mnohostránkový článek, ale připomenu jen blízké setkání třetího (nebo kolikátého) druhu s Astonem 007, krerý nám nějak přirostl k srdcím a Spykera, ve kterém se za volantem objevoval i Jarek Janiš. Pocit je to opravdu hodně povznášející, když mezi světovou elitou člověk zblízka vidí i české zástupce, kteří si ještě ke všemu vůbec nevedou špatně. Dalo by se tam určitě trávit celý den, ale neúprosný čas nás neustále vykopával směrem k tramvajové zastávce Antares, odkud nás měl místní dopravní podnik převézt na Parades Pilotes do centra Le Mans. U budky jsme si koupili jakýsi kolektivní lístek, který mě docela nahnal krůpěje potu na čelo, protože za nás vydal rozhodnutí, že se nesmíme za žádnou cenu navzájem poztrácet. Víckrát už to neudělám. To slibuji ! Tramwaj byla narvaná k prasknutí, takže se občas stavalo, že někdo vystoupil i o několik zastávek dál, než původně předpokládal.
        Zajímavý rozhovor svedl motorkář Alda s jednou šarmantní francouzkou, která co po něm vlastně chtěla, nevíme dodnes.
Startovací větou bylo asi patnáct francouzských slov, končících něčím jako " abůů " .
Na to Alda bleskově zareagoval : Alda
Madam : No, no, no, bla, bla, bla, abůů
Alda : Z Brna
Madam : No, no, no, bla, bla, bla, abůů
Alda : Z Česka
Madam : No, no, no, bla, bla, bla, abůů
Alda : Ale babičko, ( bylo jí asi padesát ) co mě to tady povídáš, vždyť já Ti vůbec nerozumím.
Po této vyčerpávající přestřelce dvou vzájemně si zcela cizích jazyků se odvrátil, a tím dal definitivně najevo, že konverzace zkončila. Paní to zřejmě pochopila, a v dalším výslechu už nepokračovala.
lemans2009146.jpg (125697 bytes)          Místní šalinu jsme opustili na náměstí Republiky, odkud je to jen kousek na náměstí Jakobínů, kde se odehrávala akce našeho zájmu. Vyhlásil jsem rozchod, dále jakýsi termín, ve kterém bych byl rád, abychom se tady u zastávky opět všichni sešli, a s motlitbou na rtu, aby to dobře dopadlo, jsem vyrazil do víru velkoměsta. Ulice lemovaly neprodyšné davy fanoušků motorismu, kolem kterých jsme se prodírali ke katedrále sv. Juliena.
        O Parades Pilotes jsem psal už tolikrát, že mě připadá přímo neslušné, znovu tuto velkolepou atrakci popisovat. Na loňském závodě se nám podařilo ji vidět poprvé, a od té doby se určitě stane nedílnou součástí každého zájezdu na slavnou čtyřiadvacetihodinovku. Je to potřeba zažít. Tentokrát se nám s Aničkou podařilo těsně před zavírací dobou proniknout i do slavné katedrály, a v několika minutách ji zrychleným pochodem proběhnout. Ostatní účastníci vyhlíželi a následně zdravili naše piloty, kteří se do prostorů před katedrálou vraceli pěšky, a po cestě spolu s ostatními esy světového motorsportu špalírem jásajících fanoušků rozdávali autogramy a zdravili se se svými příznivci z celého světa. Opět srdcervoucí zážitek, srdce v krku a slzy na krajíčku. Češi v Le Mans!!!
         Na zastávce jsme se k mé obrovské radosti sešli všichni, a ještě jsem tam k mému obrovskému úžasu potkal Vaška Nováka, fotografa z AutoTipu, se kterým se v Le Mans potkávám pravidelně od roku 2006. Tehdy jsme se totiž seznámili při příležitosti návratu Škodovky do Le Mans na závodě historiků Le Mans Classic 2006.
         Večerní grilování norimberských klobásků, zapíjených Starobrnem, moravskými víny a valašskou slivovicí v českém táboře bylo už jen logickým završením hektického dne pod francouzskou oblohou, za zvukového doprovodu anglických fanoušků a spousty evropských ohňostrojů. Tábořiště jsme tentokrát měli trochu mimo hlavní proud, takže žádná cizojazyčná delegace nás nenavštívila a večer proběhnul celkem bez mimořádných událostí, až na milou návštěvu již dříve zmiňovaného Petra Havlíčka. Pouze chudák Alda, který seděl na zemi a při několikerém pokusu o odchod do stanu se snažil vstát s tím, že se chytal ješte docela horkého grilu, si svůj pobyt asi čtyřikrát o půl hodinky prodloužil. Není nad to, když se člověk poučí z předešlých chyb.Vždycky však suše konstatoval, že si dá ještě jedno, takže určitě nějak moc nepříjemný zážitek tím pro něho nevzniknul.
lemans2009166.jpg (127195 bytes)          Sobotní ráno bylo jako vymalované a naše výprava se pomalu rozkoukávala do dne startu tradiční čtyřiadvacetihodinovky. Někdo preferoval důkladnou osobní hygienu, další bohatě snídali, a jiní se odebrali za hlukem motorů k dráze, na níž dopoledne probíhají různé závody „veteránů“. Nedaleko sousedící Angličani si udělali vedle sprchových buněk klouzačku ze staré plachty, tu důkladně namydlili, a za hurónského řevu a povzbuzování soutěžili, kdo dál doklouzá. Fantazii se v Le Mans meze nekladou.
         Na začátek závodu jsem si vybral opět tribunu v zatáčce Porsche, kam jsem se se skupinkou nejbližších vydal asi hodinku před samotným startem. Chtěli jsme zabrat nějaké vhodné místo ke sledovaní začátku nelítostné bitvy mezi Peugeotem a Audi. Aston Martin byl samozřejmě naším největším favoritem, zvlášť startovní číslo 007, ale bohužel pouze teoreticky. Vytvořit rovnítko mezi benzínem a naftou bude přece jenom složitá a dlouhodobá záležitost. Osobně se domnívám, že to není možné, a že se zatím jedná spíš o preference toho či onoho způsobu výroby energie.
        Dieselové vozy mají tu výhodu, nebo nedostatek, že jsou velmi tiché, takže krátce po patnácté hodině se z ničeho nic vyřítila od Arnage tlupa šumících vozů, pronásledovaná smečkou řvoucích benziňáků, prolétla kolem nás do Maison Blanche a pak dál do cíle prvního okruhu. Závod byl odstartován.
         Když začaly vozy odjíždět na tankování, což začíná po nějakých čtyřiceti minutách závodu, odebrali jsme se do kempu poobědvat a využít totálně prázdných sprch. Po důkladné hygieně a jídle, které by nám určitě záviděl i sám velký Zdeněk Pohlreich, jsme se vydali prozkoumávat průběh závodu i z ostatních legendárních míst tohoto francouzského magického místa. Výzkum jsme zakončili ve večerních hodinách na přírodní tribuně v zatáčce Tertre Rouge, což znamená růžový pahorek - a pocity na něm se určitě dají srovnávat s dobytím toho Venušina. Cestou zpět jsme ještě důkladně prošmejdili Villages ve vnitřní části okruhu s obrovským množstvím stánků se zbožím souvisejícím s motorismem a s tímto slavným závodem. Steve Mc Queen je snad nejzobrazovanější celebritou.
         Jako řidič odpovědný za šťastný návrat nemívám ambice probdít celou noc u trati, takže někdy krátce po půlnoci jsem se zachumlal do spacáku a oddával se spánku spravedlivých, za neutuchajícího hluku závodních motorů a záblesků tryskajících ohňostrojů. Motoristický ráj na zemi.
lemans2009230.jpg (94731 bytes)          Nedělní dopoledne krátce po snídani a poté, co jsme se ujistili, že nulanulasedmička pokračuje v závodě, jsme se s Aničkou vydali na kolech do Arnage, kde se dají závoďáky vidět snad ze vzdálenosti do deseti metrů. Nájezd z rovinky od Mulsane do zatáčky Indianapolis je také impozantní. Neméně tak jako pohled na vozy s tisíci oděrkami, začerněné od mučených pneumatik a od pálícího se brzdového obložení, na vozy, na kterých je teprve zblízka vidět veškeré dosud prodělané utrpení. V člověku to vzbuzuje až lítost, nebo co je to za pocit u svíraného srdce, a ještě silněji přání, ať to všechno ještě proboha pár hodin vydrží. V duchu si vždycky představuju tu ohromnou hromadu mechanicky namáhaných součástek, z nichž kterákoliv a kdykoliv může říct, že už toho má dost a končí. Hlavně ten Aston 007 ať to přežije. Momentálně si drží skvělé čtvrté místo celkově a první mezi benziňáky, což je určitě pro Charouzův racing systém bombastický úspěch.
         Na závěr závodu jsme se opět přesunuli k hlavním tribunám a se zatajeným dechem, sevřenými pěstmi štěstí a s pomocí velkoplošných obrazovek, jsme sledovali zpoza plotu zakončení této fenomenální podívané. Do posledního okruhu se vítězné Peugeoty sjíždějí k sobě, traťový komisaři jim všemi signalizačními vlajkami mávají a vozy se zatím výletním tempem blíží do cíle. Na obrazovce vidíme u Arnage mávat i českou vlajku. Díky hoši. Srdce v krku, zavlhlé oči a vůbec všechno vzhůru nohama. Pak nám otevřou bránu a my běžíme jako o závod, abychom se dostali co nejdřív, a co nejblíž ke stupňům vítězů.
         Po celé té parádě se scházíme v kempu, který už spousta lidí opouští, místní „podnikatelé“ projíždějí tábořiště s pick-upy, sbírají „zapomenuté“ kempingové vybavení a život zase nabírá své civilní proporce. Konečně jsme zase všichni pohromadě, nikdo neemigroval, a až do pozdních večerních hodin probíhá vzájemná výměna zážitků, zkušeností a velkého množství nasbíraných fotografií. Všichni si samozřejmě slibujeme, že tady určitě nejsme naposledy...

Jura Beneš