Třetí návštěva Le Mans

       Třikrát a dost. I takto by mohlo začínat ohlédnutí za nedávno vykonaným výletem na snad nejproslulejší automobilový závod světa.  Mohlo, ale to by nesmělo na každém ročníku být tolik velkých novinek a různých drobných překvapení, která tento legendární závod opřádají a dělají ho tak atraktivním pro statisíce diváků, přijíždějících jej shlédnout z celého světa a snad i okolí. Některé postavičky, které jsme během víkendu potkali, musely mít stoprocentně základ v mimozemšťanech, i když to před námi vtipně maskovaly solidní angličtinou. Pro naši sedmičlennou delegaci bylo největší letošní novinkou počasí a následné překvapivé zjištění, že stany a altánky za pár stovek z Lídlu nejsou, ale opravdu nejsou, nejvhodnějším vybavením na mokrý kemping. Zato spacáky se výborně osvědčily, jako vyprošťovací pásy pod kola, při opouštění rozbahněného kempu. Připadali jsme si jako Žižka u Sudoměře, jen s tím rozdílem, že místo křižáků byli našimi protivníky angličtí fanoušci s obytnými auty a luxusními sporťáky, kteří, mnohdy zapadení až po nápravy, bezmocně čekali na vyproštění. Bohužel, mnohdy tito nešťastníci stáli uvězněni na místech, kde úspěšně blokovali průjezd jakýmkoliv směrem, takže také vyprošťovací traktory měly docela dost práce se k nim vůbec probojovat. Jinak takový traktor a za ním na laně Aston Martin DB9  zaflákaný od bahna až po střechu vypadá docela zajímavě. Prostě i stádo čtyřistapadesáti anglických plnokrevníků, zakletých v nádherném šestilitrovém dvanáctiválci, se musí sklonit před francouzským rašeliništěm skrápěným celý týden přívalovými dešti. To jsem ale trošku předběhnul a dostal se myšlenkama až na závěr celého pobytu na tom skvělém místě.

     Takže znovu a pěkně popořádku. Letos jsem byl ve shánění souputníků o dost úspěšnější, takže kromě plného Transportéru, jsme ještě dělali  lodivody  jednomu manželskému páru z Brna, který chtěl zpáteční cestu věnovat prohlídce několika zámků na Loiře a dalším francouzským pamětihodnostem. Ti jeli za námi ve vlastním voze pouze po cestě tam. Jízda proběhla bez nějakých zaznamenáníhodných událostí a ve čtvrtek večer kolem šesté jsme zaparkovali před gotickou katedrálou Svatého Juliena na náměstí Jakobínů v Le Mans. Tady si noví účastníci udělali pár akčních snímků, jednak samotné katedrály, pak také rampy na zítřejší Parades pilotes a v neposlední řadě také oblíbeného květinářství seniory Belghetti, ze kterého se bohužel za ty roky stala kavárna. Po hojném vykonání této potřeby jsme se přesunuli k okruhu, kde momentálně probíhaly měřené tréninky všech kategorií, které se v sobotu postaví na start závodu. Náš oblíbený public parking BLEU byl v tu dobu už plně obsazený, tak nás milí francouzští pořadatelé nasměrovali na nedalekou ohrazenou louku, kde jsme odstavili svá přibližovadla a vydali se k trati koupit víkendové lístky. Následně jsme nedočkavě proběhli branou u MAISON BLANCHE do areálu závodiště a mazali se podívat k trati, jak si vedou naši borci. Patnáctka Charouzova racing systému bylo snad první auto, které jsme na okruhu uviděli. Zanedlouho prolétl kolem také Aston Martin DBR 9 startovního čísla 007, na kterém se střídal taky Tomáš Enge, a v té skrumáži jsme také identifikovali Spyker Jarka Janiše. Další strojovnou, kterou jsme netrpělivě vyhlíželi, byla další, fungl nová turbokamna na světovém závodním kolbišti, a to dvojice domácích PEUGEOTŮ 908 HDi FAP. Během chvilky se oba prohnaly kolem nás a my se s pocitem kompletnosti pomalu vydali  přes šikany FORD směrem k cílové rovince. Po krátkých zastávkách před jednotlivými krytými tribunami jsme se postupně dostali až za oblouk DUNLOP, kde jsme svoji noční exkurzi pro nováčky ukončili pohledem na závodní auta sjíždějící z kopce do zatáček ESSES. I když trať byla po několika přeháňkách docela mokrá, jednotliví piloti v zatáčkách dělali, jako by nic. Něco na těch mokrých gumách přece jen asi bude.

     Oficiální trening skončil o půlnoci a to byla také doba, kdy se parkoviště BLEU začalo vyprazdňovat a pro nás nastal okamžik návratu do tradičních kolejí, včetně vybudování základního tábora. Do spacáků jsme se dostali někdy kolem druhé hodiny ranní s tím, že máme docela dobře zaděláno na víkendové táboření, a případné dešťové přeháňky že nás neodplaví do místního potoka. Jaké však bylo naše překvapení, když nás kolem sedmé probudil neurvalý francouzský křik a bouchání do našich chatrných příbytků s tím, že letos je parkoviště pouze pro samotná auta a stanovat máme mazat do kempu. Marně jsem tomu pohůnkovi vysvětloval, že podle rezervačních tabulek na internetu jsou už od dubna všechny kempy obsazené, nedal si nic říct a napoleonskými gesty jasně dával najevo, kterým směrem máme zmizet a co se stane, jestli nás tam ještě za půl hodiny najde. Měl velké štěstí, že navzdory jemnému francouzskému vychování neumím francouzsky ani slovo, co bych mu rád řekl, by si jistě za rámeček nedal. Když jsem si pak v hlavě několikrát přehrával naši jednosměrnou diskusi, vybavovalo se mně slovní spojení, které nápadně připomínalo název BEAUSE JOUR, což jsem objevil v plánku závodiště jako název kempu, který leží uvnitř okruhu v sousedství zatáčky PORSCHE. Vrátní nás tam uvítali s otevřenou náručí a za poplatek 46,-E za auto, jsme si tam údajně mohli dělat, co nás napadne. Základnu jsme zbudovali v rohu jedné řádně zmeliorované louky, kde jsme byli z jedné strany chráněni vodním příkopem a z druhé nějakými keři, zdánlivě připomínajícími naše vrby. Místečko úplně super. Tak se stalo, že v pátek kolem deváté ráno, krátce po slavnostním vztyčení české vlajky, jsme začali přemýšlet, co s načatým ránem.

      Jako úkol číslo jedna jsme vylosovali návštěvu traťových komisařů z TKB www.volny.cz/tkbrno, kteří v Le Mans už docela pěkně zakořenili. Jejich počet narostl o dva člověky a útulné místo u ARNAGE se jim zřejmě stane tradicí. Po krátkém pokecu, nezbytném focení a povinné výměně teplého STAROBRNA z našich zásob za studené z ledničky, jsme se přesunuli proti směru jízdy zítřejšího závodu, k výletní restauraci v první části proslulé rovinky HUNAUDIERES. Tam se shromažďují skupiny automobilových fanoušků, kteří vytvoří špalír a korzující posádky zastavují k předvádění výkonu svých vozů pomocí protáčení pneumatik. Největší aplaus ovšem sklidil jakýsi Angličan producírující se na čtyřkolce, ovšem pouze v rouše Adamově. Jeho bílý, kroutící se zadek svítil do dálky i přes mohutná mračna kouře ze zadních pneumatik další vytáčené Corvetty. Moc hezká podívaná, přerušovaná pouze krátkými, asi pětiminutovými průtržemi mračen.

     Počasí letos bylo vůbec velmi zajímavé. Na obloze se s železnou pravidelností střídalo slunečno s teplotou někde kolem pětadvaceti stupňů a do toho díky docela čerstvému větru od Atlantiku přicházela dost tmavá mračna nacucaná vodou jako houba. Ta mračna bez milosti vylévala svůj obsah, kde a kdy je zrovna napadlo, ale protože byla poměrně malá, stávalo se, že lidé vzdáleni od sebe třeba jen sto metrů byli zcela odlišně zasažení. Také doba oblievačky byla poměrně krátká, obvykle něco kolem pěti minut. Potom okamžitě následovalo plné slunce a veškeré antivodní vybavení  putovalo rychle dolů, aby se člověk neuvařil zaživa. Nejdůležitějším obranným prvkem byly pořádné trekingové boty, kterými jsem oplýval v naší výpravě pouze já sám. Ostatních mně bylo upřímně líto.

     Další páteční akcí byl slavnostní oběd v našem ležení. Skládal se z  domácího chalupářského guláše s chlebem a dalších bio ingrediencí. Doktorku Kateřinu Cajthamlovou by určitě z našich kombinací trefil šlak, ale náš zocelený team se tvářil docela spokojeně. Po kávě, která následovala záhy po lukulských hodech , jsme vyrazili na prohlídku boxů. Ty bývají v pátek otevřené pro veřejnost do osmi hodin do večera a pokud jsme si chtěli zblízka prohlédnout superstar celého cirkusu, nové PEUGEOTY, museli jsme opět vypustit ze svého programu Parades pilotes v centru Le Mans. Snad se mně někdy poštěstí tuto atrakci také shlédnout, aby moje sbírka dojmů byla kompletní. Boxy se chovaly celkem standardně, to znamená tiše a od loňska se ani moc nezměnily. Tradiční teamy také okupovaly svá domovská stanoviště, takže vlastně nic nového pod sluncem. Pescarolo na začátku, Audi na konci a někde uprostřed se schovával klenot francouzského automobilového průmyslu, dieselový závoďák PEUGEOT 908 HDi FAP ve dvou exemplářích. Zblízka vypadaly docela nevinně a na mechanicích se nedalo poznat, jestli práci jenom předstírají, nebo opravdu něco usilovně seřizují. Stejný obrázek se nám naskytnul také u boxu číslo patnáct, kde se připravoval na svou premiéru Charouzův system, počmáraný logy škodovky tak, že jeden by si pomyslel, že Oktáfka f tétéíčku vyrazila dobýt svět. Po řádném provětrání spouští našich fotoaparátů, po otestování funkcí deštníků a návštěvě vnitřních prostor okruhu, jsme se někdy kolem desáté večerní dopotáceli na naši základnu, kde jsme ve společnosti zbloudilého Angličana probírali globální oteplování do téměř ranního kuropění. Nasazení, s jakým jsme tuto diskuzi vedli, bylo přímo úměrné počtu zlikvidovaných plechovek od STAROBRNA, pravidelně prokládanými třetinkama od jistě proslulého anglického pivovaru. Závěry, ke kterým jsme dospěli, bylo samozřejmě z hlediska konspirace potřeba zapomenout, kteroužto podmínku jsme velmi snadno splnili.

     Na sledování sobotního startu závodu, letos posunutého z důvodu voleb na patnáctou hodinu, jsme se postavili asi hodinu předem na přírodní tribunu v zatáčce PORSCHE. Obloha v tu chvíli dávala naději, že start proběhne na suché trati a tato skutečnost nám zvedala hladinu adrenalinu v očekávání velké bitvy PEUGEOT kontra AUDI. Byl to vlastně první závod sezóny, kde se tito dva dieseloví rivalové poprvé setkali tváří v tvář. Vozy projely do zaváděcího kola v pořadí dle dosažených časů v kvalifikacích, to znamená, že jako lídr startovního pole figuroval jeden z vozů PEUGEOT. Po průjezdu celé eskadry pestrobarevných závoďáků jsme už jenom s napětím očekávali, kdo že se přiřítí od ARNAGE jako první. Po nějakých třech a půl minutách, které se zdály věčností, se objevilo na vedoucí pozici AUDI startovního čísla dvě, pak PEUGEOT, AUDI, PEUGEOT a Audina startovního čísla tři dělala lídra zbytku světa, který se marně snažil dokázat, že benzinové motory v závodech mají nějakou budoucnost. No, to jsem se trochu upsal, ale vypadalo to tak. Bohužel. Dále se pak závod odvíjel podle už všeobecně známého scénáře a naše veselá skupinka střídavě vlhnoucích a schnoucích fanoušků z Česka se přesouvala po všech divácky více či méně populárních místech kolem tohoto fenomenálního okruhu. V jedné fázi mě dokonce napadlo, že je to v současné době snad jediný okruh, kde slyšíte, jak závodní vozy opravdu odjedou. Žádná rychle se střídající akcelerace a brzdění, ale poctivý výjezd ze zatáčky s následným postupným řazením až na nejvyšší stupeň, rychlost přes tři sta a pomalu mizící zvuk vytočeného motoru v dáli. Nádhera. Nemá asi význam měsíc po závodě detailně popisovat průběh akce, včetně docela smolně katastrofického osudu značky AUDI, jenom snad vyzdvihnu opravdu povznášející pocit z účasti českého teamu. Při každém novém přiblížení se k dráze jsme velice napjatě očekávali, jestli je patnáctka ještě pořád ve hře a nepřetržitému držení palců bránila jenom občasná potřeba se posunout o kus dál, a nebo nutnost ovládat deštník. Vím, že je to trochu nespravedlivé vůči Tomáši Engemu, který se stal v Le Mans už pomalu inventářem, ale tým je tým. Závěr závodu byl poznamenán nejintenzivnějším a taky nejvytrvalejším lijákem za celý víkend. Ten trval bezmála dvě hodiny a  nejenom že mně zcela rozmočil na poslední chvíli nakoupené plakáty, ale dokonce přinutil vyjet SAFETY CAR, který závodní pole vodil za sebou, až do uplynutí magického časového limitu, dvacetičtyř hodin.

     Tady se konečně dostávám k dobrodružství zmíněnému na začátku této reportáže, spojenému s naší snahou opustit kemp s vrozenou grácií a šarmem. Po tom, co jsme v pondělí krátce po čtvrté hodině ranní sbalili naše ležení s tím, že záhy vyrazíme směrem k domovu, zapadnul náš milovaný Transporter do bažiny, uměle vytvořené šílenými anglickými fanoušky na čtyřkolkách a crossových motocyklech během uplynulého víkendu. Když nám správce kempu řekl, že šofér od vyprošťovacího traktoru přijde tak mezi osmou a devátou, rozhodli jsme se vyprostit svépomocí. Díky tomuto rozhodnutí jsme otestovali vynikající schopnost spacích pytlů vytvořit adhesní vrstvu mezi pneumatikou a močálem a také se utvrdili v přesvědčení, že nemá smysl spěchat  s ranní hygienou. Do sprch jsme po skončení vyprošťovací akce museli vstoupit znovu, tentokrát však zcela oblečení a vzájemně k nerozeznání, zato ven už jsme vycházeli  jako zcela noví lidé, vymydlení, vyvonění, a u kterých se dalo docela dobře určit, kdo je ženská a kdo chlap. Taky barvu a délku vlasů už neovlivňovalo seno, důkladně promísené s místní rašelinou a díky protáčejícím se pneumatikám šikovně přisáté na našich lebkách. Prostě znovuzrození.

     Ceduli Le Mans určující konec obce, dle našich dopravních předpisů, jsme míjeli něco málo po šesté a do Brna jsme přijeli někdy po osmé večer. Na závěr bych chtěl poděkovat všem účastníkům, že nechtěli odjet v polovině rozjeté akce zpět, a také za to, že jsme si svorně slíbili, že příští rok se líp vybavíme na vrtochy počasí, ale určitě se do Le Mans vypravíme znovu.

     Takže žádné třikrát a dost, ale jen houšť a větší kapky, a to až do úplného zblbnutí . . . .

 Jura Beneš