Druhá návštěva Le Mans

  Tak s náma ti Frantíci zase pěkně vykejvali, zase jsem hleděl jak vyoraná myš, a to určitě proto, že jsem machroval, jak už se tam vyznám. Samozřejmě všechno v dobrém, jen je potřeba být připravený na neustálá překvapení ve formě novinek, co všechno je tady ještě možné, nebo dokonce obvyklé.

     No ale pěkně popořádku. Že se tenhle závod, nebo spíš akce, stane mnou pravidelně navštěvovaným místem mě samozřejmě napadlo už loni, okamžitě ve chvíli skončení slavnostního ceremoniálu vyhlašování vítězů, a toto rozhodnutí ještě umocnil povznášející pocit při skupinovém, nebo spíš štrůdlovém průjezdu proslulou vesničkou Arnage, kdy nám všem účastníkům kolony obyvatelstvo, ať už za ploty svých zahrad nebo z pouličních kaváren, mávalo na pozdrav. Při průjezdu obzvlášť pozoruhodných aut dokonce tleskalo. S úsměvem jsem si vybavil Žebětín nebo Ostrovačice dnešních dnů, a se slzou v oku zavzpomínal na „ starý okruh“ který ještě využíval k průjezdu mimo jiné Pisárky a Kohoutovice. Kde ty loňské sněhy jsou, kdy se na automobilové závody táhlo půl Brna.

     Po celoroční masivní reklamní kampani, se posádka rozrostla o tři člověky, z nichž jeden byl můj vlastní syn a další, dcera našeho známého, která jela pouze do Tours, protože dále pokračovala  TGV do místa svého aupairování. Reklamou pro cestovky bych se asi neuživil. Osvědčený Transportér ftédéíčku nedoznal od posledního výletu taky žádných výraznějších změn, takže nic nebránilo tomu, výlet si zopakovat podle vyzkoušeného scénáře. Po loňských zkušenostech jsme jenom přípravu a nákup proviantu zrealizovali den před odjezdem, čímž jsme si umožnili vystřelit z Brna ve čtvrtek, už kolem čtvrté hodiny ranní. Díky této době odjezdu, jsme i nejnevyzpytatelnější úsek celé cesty, naši slavnou D1, včetně průjezdu hlavním městem Prahou, absolvovali celkem bez větších zádrhelů. Je zajímavé, že pokud člověk na takové cestě potká nějaké nehody, devadesát procent se jich odehraje na našem území. Cesta jinak probíhala vcelku bez nějakých zaznamenáníhodných událostí. Střídala se pouze jízda, s přestávkama na tankování, kafování, papání, čurání a podobné kratochvíle. Díky  preciznímu itineráři, jsme něco kolem sedmé večer zastavili na platidlech u výjezdu z dálnice u Le Mans v klubku porschí, lamborghin a ferrar, a tím se stalo, že můj kluk ztratil řeč. Když nám potom na kruhovém objezdu dávala přednost fungl nová červená  GT 40 od Fordu, s dvěma typickými bílými pruhy, jenom tím směrem vztahoval ruce, a něco nesrozumitelně mumlal. Podle těchto typických indicií jsme poznali, že už jsme u cíle své cesty.

     Z pěti možných parkovišť jsme si opět vybrali „ BLEU“, jednak z jakýchsi nostalgických důvodů vázajících se k loňské návštěvě, a taky asi proto, že odtud je na oba konce přístupné části areálu zhruba stejně daleko, to znamená, že leží přibližně na půl cestě mezi zatáčkama „PORSCHE“ a „TERTRE ROUGE“. K mému překvapení bylo parkoviště v tuto dobu docela obsazené, ale po zjištění, že do půlnoci probíhají ještě tréninky, jsem se uklidnil a začal se věnovat relaxaci po docela vyčerpávající jízdě. Syn se ověsil různými přístroji na uchovávání a reprodukci obrázků a zmizel v přilehlém kempu s tím, že se „hned“ vrátí. Když jsem si vybavil svůj loňský stav duše bezprostředně po příjezdu, musel jsem se v duchu smát. Připotácel se asi za třičtvrtě hodiny s vyvalenýma očima a s tím, že veškerý přivezený fotografický materiál už vypotřeboval - a jestli se tady dají koupit další filmy. Po malé válečné poradě a nákupu víkendových lístků, jsme se vydali ukázat naší vychovatelce malých frantíků, jak vypadají svítící brzdové kotouče, což se holce evidentně zamlouvalo, možná taky proto, že po celodenním půstu do sebe konečně tlačila asi metrovou bagetu nacpanou půl kilem kebabu s bohatou oblohou. Vypadala moc spokojeně. Potom jsme ji ještě protáhli přes osvětlené tribuny naproti boxů, až na kopec k oblouku Dunlop, a tím jsem pokládal noční exkurzi za dostatečnou.

     Ráno kolem osmé vyrážíme na cestu do nedalekého Tours, kde čeká na naši cestovatelku TGV, aby ji odvezlo ještě nějakých tři sta kiláků jižněji - a zažíváme první šok. Po výjezdu z parkoviště vpravo míjíme kultovní „Maison Blanche“ a přijíždíme ke kruháči u zatáčky Porsche, kde bychom se měli dát vpravo na Arnage. Jen tak letmo proletím očima celý prostor a málem mě trefí. Na protější straně kruhového objezdu, kudy je po staré trati výjezd z okruhu - není žádná zábrana a proti nám vyjíždí nějaký Renault, rozhodně nepatřící pořadatelům. Zaváhal jsem snad nanosekundu, a pak hned fuk tam. Pár vteřin jsem ještě řídil strnule a čekal že nás zastaví někde skrytý odstřelovač, tarasnice, nebo Terminátor, ale okamžikem, kdy se kola našeho Transportéru dotkla originál dráhy, se veškeré obavy rozplynuly. Přepadla mě obrovská chuť stlačit plynový pedál až na podlahu, a byť v protisměru, okusit rychlost na dráze v Le Mans.  Naštěstí jsem se uklidnil, protože jsem si hned představil Steve McQeena, jak se proti nám smýká od jedněch svodidel k druhým a z devětsetsedmnáctky lítají cáry laminátu. Právě na tomto úseku před zatáčkou Porsche se odehrává klíčová nehoda Qeenova filmu, a my si tady kliďánko, nějakých třicet hodin před ostrým startem, projíždíme v mikrobusu, a děláme jako by nic. Frantíci jsou fakt borci. Následně se jen tak lehce protáhneme esíčkem ze zatáček Arnage a Indianapolis, abychom v zatáčce Mulsane odbočením vpravo okruh opustili, a vydali se směrem na Tours. Teď jsem ale teprve začal mít ty pravé nervy: Jestli až se vrátíme, bude pořád dráha otevřená, do kolika hodin tato extravagance potrvá - a spousty podobných a dalších otázek. Na nádraží v Tours jsme holku vysadili skoro za jízdy a fofrem mazali zpátky. Cesta  zabrala nějakou hodinku, ale aspoň jsme se trošku seznámili i s francouzským  venkovem. Celá Francie pak působí velice pohodovým dojmem, což asi bude tím vínem a vůbec pozitivním vztahem k dobrému jídlu a pití.

     Na rovince Hunaudieres jsme se zapojili do korzujících kolon aut, z nichž o mnohých, jak poznamenal můj syn, člověk myslí, že existují pouze v časopisech. Tento karneval je zřejmě tradiční kratochvílí automobilových fanoušků tohoto výjimečného podniku, a je možný z toho důvodu, že okruh vede ze dvou třetin po silnicích, které se mimo závod využívají k běžnému provozu. Je možné projíždět si sem a tam úsek od zatáčky Tertre Rouge, až po zatáčku Porsche. Prostě paráda. Někteří, zřejmě již znalí návštěvníci, si klidně zastavili na trávě u dráhy a začali grilovat. Nevycházeli jsme z údivu, co všechno je možné a jak jsou pořadatelé vstřícní k automobilovým fanouškům. Škoda, že jsem se až pozdě večer dozvěděl, že skupina traťových komisařů z Masarykova okruhu, které znám osobně, slouží na věži nějakých pět set metrů po výjezdu ze zatáčky Arnage. Navštívil jsem je proto až v neděli kolem poledne a plechovka Starobrna z ledničky, byla velice příjemným doplňkem našeho setkání. Jsou to moc šikovní borci, když se dokážou uplatnit na podniku takového významu.

     Odpoledne nás pak napadlo, podívat se na náměstí v Le Mans, kde od šesti hodin bývá slavnostní představení jezdců, spojené s jízdou v otevřených vozech ulicemi města, které jsou lemovány desítkami tisíc diváků. Po více jak hodinovém  posouvání v nekonečných kolonách jsme tuto ideu opustili, a vydali se zpátky na závodiště prohlídnout si boxy, které bývají pro veřejnost přístupné v pátek do dvaceti hodin. Tam jsem poprvé uviděl zblízka novou AUDI R10 TDI. Vypadá moc hezky.

     Na sobotní start, posunutý netradičně na sedmnáctou hodinu z důvodu fotbalového mistrovství , si naše tříčlenná skupinka obsadila kempovýma židličkama stinné místečko u zatáček Ford, a čekala na zahájení tohoto čtyřiadvacetihodinového maratonu. Hlavně ale všechny přítomné jistě hlodala otázka, jak se projeví „Tédéíčka“, a  kdo přijede první do cílové rovinky po absolvování prvního okruhu.

     Tak - a máme to tady, první dvě místa audiny a za nima celá smečka divokých pronásledovatelů. Kolo za kolem se odstup od ostatních zvětšuje, takže turbokamna asi fungují. Ruda Dízl by asi pěkně čuměl. My jsme zatím odnesli židle zpátky ke stanům a vydali jsme se sledovat průjezdy do dalších populárních míst této nádherné trati. Moc pěkná podívaná byla například na výjezdu z Esses. Myslím, že je to místo, kde se člověk dostane nejblíže trati. Po návratu z Tertre Rouge, po sledování práce v boxech prostřednictvím velkoplošných obrazovek a po opětovné čumendě na rozžhavené brzdové kotouče, zalézáme kolem druhé ranní do spacáků, abychom za neutuchajícího řevu motorů a explozí různých ohňostrojů alespoň na chvilku usnuli a nabrali sílu na zítřejší prohlídku dalších populárních míst tohoto světoznámého okruhu.

     V neděli ráno se vydáváme k hlavní bráně, odkud jezdí zdarma kyvadlová doprava do zatáček Arnage a Mulsane. Po příchodu na tribunu v Arnage ale marně hledám grilující Angličany z pátečního pikniku. Tráva mezi svodidly a dráhou zeje prázdnotou. Asi už spálili všechno uhlí. Tak aspoň zaběhnout pozdravit kamoše traťáky do jejich kempu u věže, šup do Mulsane a zpátky k tribunám, potom ještě proletět muzeum a pomaličku se chystat na závěr závodu. Jeden by nevěřil, jak rychle to uběhne Poslední kolo se jede výletním tempem, traťáci ze všech postů stojí podél dráhy a mávají vlajkama na pozdrav a na složení holdu pilotům, kteří dokončili tento mimořádný maratón. Móóc srdeční záležitost.

     Vyhlášení vítězů, mraky dánských vlajek - a já z hrůzou zjišťuju, že už mě zbývá jenom jeden snímek. Věnuju ho Engemu, skončil po potížích a s trochou štěstí na druhém místě v GT 1. Tom Kristenssen přerušil svou linii vítězství, ale třetí místo je taky pěkné. Někteří chytráci budou tvrdit, že kdyby jel s červenýma komínama, jiným startovním číslem,a tak dále, a tak dále, a pohádky je KONEC.

     Tak jsem teda znovu navštívil Le Mans

Jura Beneš

v pátek před závodem kolem zatáčky Arnage

kolem zatáčky Arnage

kolem zatáčky Arnage

Ford GT 40

Aston Martin DBR9

kapota vozu Zytek

Audi R10

Audi R10

Audi R10

Aston Martin DBR9

Audi R10

Zatáčky Ford

Ferrari F50

Pescarolo

zatáčka Mulsanne

oblouk Dunlop