Zážitky z Le Mans 2008

            Rozhodnutí, že se pojedeme podívat na 24 hodin Le Mans padlo u nás doma loni (v roce 2007). Začali jsme se připravovat. Na základě návštěv jiných podobných akcí v Brně a patřičně vybaveni informacemi z různých článků, bylo našim prvním a nejdůležitějším úkolem sehnat kvalitní a hlavně dostatečně kapacitně vybavený fotoaparát. Asi po měsíci studia různých prospektů a recenzí, jsme se dle nás dostatečně vybaveni informacemi, vypravili do obchodu a snažili jsme si při pohledu na řadu foťáků si všechno vybavit a vybrat co nejlíp. V tom okamžiku se objevil velmi výmluvný prodavač a pod sprškou jeho slov se nám všechny poučky vytratily. Po deseti minutách jeho monologu jsme se vzpamatovali a snažili jsme se posbírat zbytky svých původních požadavků. Pak jsme zahlédli jeden foťák, který odpovídal našim představám a snažili jsme se opatrným dotazováním získat ty správné údaje, které pro nás byly podstatné. Asi po půl hodině jsme si odnášeli foťák, který jsme si i přes mírný odpor našeho pana prodavače obhájili.

            Začala další fáze příprav – správně se naučit fotit. I když jsme si koupili foťák, který jak se říká fotí sám, tak má, podle mě snad milion různých nastavení a režimů. Po pár zkouškách jsme se rozhodli, že to prostě riskneme.

            Pak se blížil termín odjezdu. Bohužel manžel dostal chřipku a bylo po výletě. Aspoň jsme sledovali souboje v televizi a zjišťovali jsme, že snad i bylo dobře, že jsme tam vzhledem k počasí nejeli. Počasí, které bylo v 75.ročníku Le Mans nepřálo ani závodníkům ani jiným aktérům. Sledovali jsme i postřehy na internetu a dost nás některé informace udivily. Třeba představa, že jsou někteří krasavci jako Aston Martin taháni z bláta traktorem, byla pro nás šokující.

            Rok 2007 jsme tedy jezdili pouze po závodech u nás doma, hlavně v Brně a musíme říct, že tyhle závody jsme si opravdu užili. Manžel si pořádně nacvičil focení, což dokazuje asi 500 fotek, které skončily v našem rodinném albu a dalších několik set, které jsou pouze na CD.

            Rok se s rokem sešel a začal se kvapem přibližovat termín závodu v Le Mans 2008. Už to vypadalo, že kvůli pracovním povinnostem opět nepojedeme, ale pak padlo rozhodné slovo a 11.6. jsme si vypsali dovolenky a začali jsme se chystat na cestu. Na internetu jsme si našli kontakt na úžasné lidičky z Brna(Jirka Beneš a kol.), kteří už tyhle závody absolvovali několikrát a nevadilo jim, že se k nim přidáme.

            Po drobných nákupech jsme vyrazili domů a začali balit, sbalení jsme byli asi za dvě hodinky. S klidem Angličana jsem šla spát, zato nervozita mého manžela stoupala do závratných výšin. Když jsme v jednu hodinu vstávali, tak se přiznal, že skoro nespal. Ve dvě v noci jsme vjížděli po objížďkách směr Brno, kde jsme měli sraz s druhou částí naší výpravy.

Abych to trošku zkrátila, vyjížděli jsme ve čtyři ráno z Brna a v Le Mans jsme byli v sedm hodin večer. Cesta probíhala v pohodě a kromě jediné nehody u Prahy, kterou jsme míjeli, jsme neměli žádné problémy.

            V sedm večer jsme tedy dorazili do Le Mans a tam začal úžasný organizovaný chaos. Nevím ani jak, ale připadala jsem si jako v obrovském úle, který byl plný aut. Každý někam jel, skoro nebylo poznat kam, ale kupodivu nikdo neměl ani pomačkané plechy. Kdyby se tak jezdilo u nás, tak se obávám, že by se museli u nás začít dělat gumové auta.

            Přestože jsme neměli zajištěné ani lístky na závody ani kemp, tak se nám podařilo v relativně krátké době sehnat obojí a dokonce jsme se ubytovali dle mého názoru ve velmi dobrém kempu – Maison Blanche.

            Po asi sedmnácti hodinách strávených v autě jsme rozbili tábořiště v prostoru nám určeném – ani ne dvě stě metrů od závodní dráhy. Manžel se šel podívat chvilku na trénink zbití jsme ulehli do stanů. Dá se říct, že někteří z nás neusnuli, ale přímo upadli do bezvědomí (já se nedivím).

             Druhý den ráno jsme byli už v sedm hodin na nohou a plánovali jsme si, kam se všude půjdeme podívat. První rozhodnutí padlo - obejít si kemp, protože už večer se nedalo nevšimnout si těch ladných tvarů plechových miláčků, kteří trpělivě stáli vedle stanů.

Původně krátká ranní procházka se protáhla na skoro celé dopoledne, kdy jsme pobíhali mezi stany a fotili si krasavce snad ze všech stran. I já jako žena, která hodnotí auta podle toho zda je hezké a nebo ne a nic víc o nich neví, jsem musela uznat, že se sem sjely opravdu krásné kousky. Příjemně mě překvapila vstřícnost majitelů aut, kteří nám ochotně předváděli své miláčky, a mnohdy nás nechali nakouknout i pod kapotu.

             Kolem poledne jsme se jeli podívat k vyhlášené hospůdce na rovince Hunaudieres. Tam jsme se nechali strhnout davem a vychutnávali jsme si opět unikátní kousky a tentokrát všemi smysly, nejen očima, ale i sluchem a čichem.

             Po lehkém obědě jsme vyrazili do depa a byli jsme se podívat na ještě polorozložené vozítka a získat pár plakátů.

             Ještě nám zbyla do večeře malá chvilka, tak jsme si obešli malý kousek areálu a ucaprtaní jsme zasedli k večeři a grilování.

             Seznámili jsme se se starším Angličanem, který už dvacet let žije ve Francii a na Le Mans byl již patnáctkrát. Díky tak dlouhé době strávené ve Francii se mu do angličtiny dost často zamotávaly francouzské výrazy a s přibývajícím časem se náš rozhovor, který z počátku potřeboval jenom malou podporu anglického slovníku, proměnil v rozhovor s velkou podporou slovníku francouzského. Dá se říct, že celý večer jsme se bavili o autech a vybírali jsem strategické místa pro to správné sledování těch nejzajímavějších soubojů. Jak jinak.

             V sobotu ráno, přestože jsme šli spát až ve dvě v noci, jsme byli opět v sedm ráno u snídaně. Začal den, na který jsme se tolik těšili. Už dopoledne se začal celý areál plnit dalšími diváky. Už při sledování warm upu jsme si museli začít vybojovávat svá místečka pro stání, ale zatím se to dalo zvládat.

Kolem poledne začala ta správná tlačenice, začaly různé doprovodné programy.

             Viděli jsme jízdu historiků – kolekci těch autíček, které se proháněly na okruzích v době, kdy usednout za volant vozu bylo opravdové hrdinství, kdy nebyly žádné bezpečnostní prvky a samotný řidič byl z auta napůl ven a dá se říct, že trčel jako párátko. Tyhle průkopníky je nutno obdivovat, protože každý z nich musel usedat s myšlenkou, že nehoda i malá může mít vážné následky.

              Další úžasnou podívanou byla přehlídková jízda těch nejmenších. Malé děti (nejstaršímu mohlo být tak deset jedenáct) ukázaly své umění ve špalíru zmenšených Ferrari. Určitě si to některý z nich zkusí i v pozdějším věku v opravdovém autě.

               Pak jsme si nakoupili něco málo suvenýrů, hlavně trička s logem Le Mans a hurá na začátek závodu. Na ten jsme se přesunuli do zatáčky Porsche. Čekání jsme si zpříjemňovali sledováním skupinek Angličanů, kteří to vše pojali to jako piknik. A už je tu příprava na start a safety car vede smečku speciálů. Ale co je to za divné zvuky? Ou, ou – jedno z vozů Ferrari F430 z kategorie GT2  postrádá levé přední kolo??!! Ano je to tak, ještě závod pořádně nezačal a už měli mechanici o zábavu postaráno. Ale pozice na startu u závodu trvajícího 24 hodin není tak rozhodující, tak se nasadilo a lépe připevnilo nové kolečko a jelo se dál. Pak jsme se přesunuli k cílové rovince a sledovali pokračování soubojů i díky velkoplošnému monitoru.

                Přiblížila se pátá hodina a nehoda našeho týmu s číslem 10 Lola Aston Martin – Charouz Racing System. Když jsme to uviděli, tak jsme málem padali do mdlob. Hlavně ve chvíli, kdy to vypadalo na konec závodu, protože traťový komisaři začali odhazovat jednotlivé kousky a auto vypadalo nepojízdně. Pak se stal malý zázrak a auto se dokodrcalo do depa a mechanici se pustili do díla. Poučená z předchozího ročníku, že není nejdůležitější čas strávený v depu, ale to aby se pokračovalo v závodě, tak jsem se přidala k ostatním a fandila jsem našim mechanikům, ať mají zlaté ručičky a zvládnou to.  Když jsme viděli, že naše toužebné přání bylo vyslyšeno a náš tým se zase rozjel po trati, tak jsme se šli trochu projít. Podívali jsme se na typický prvek závodiště – oblouk Dunlop a mrkli jsme se i do muzea automobilismu, které je v blízkosti areálu závodiště.

              V noci jsme ještě jednou nakoukli do zatáčky Porsche na noční závodění, ale byli jsme zklamaní, protože pořadatelé umístili ostrý reflektor přesně tak, aby svítil do očí diváků. Proto jsme tenhle prostor rychle opustili a vrátili se zpět k cílové rovince a k depům.

              Našemu týmu už přálo štěstí a neměl žádné větší problémy, tak jsme mohli sledovat závody už klidněji až do druhé hodiny ranní. V ten okamžik jsme stáli před depem našich favoritů a málem nám zatrnulo podruhé. Tým číslo 12 – Lola Judd zatáhl roletku a v 10 bylo taky podivné rojení. Mechanici zatlačili Lolu Aston Martin do depa a chvíli to vypadalo, že je konec. Mého manžela málem ranila mrtvice. Pak se vše jako mávnutím proutku uklidnilo a autíčko zase vyjelo závodit. Šli jsme si lehnou, aby jsme zvládli i druhý den. Jak se ukázalo ráno, tak jsem šla spát sama, protože manžel se přibatolil do stanu až se čtvrtou hodinou ranní.

            Neděle – probudil nás déšť a při vykouknutí ze stanu to vypadalo, že bude pršet týden. Nálada byla trochu pošramocená počasím, ale než jsme posnídali, tak se nebe umoudřilo a déšť se proměnil v pouhé mrholení. Náladu nám vylepšila i zpráva, že Lola s číslem 10 stále jede a dokonce, že se propracovává dopředu.

             V jedenáct hodin dopoledne jsme nasedli do autobusu a rozjeli jsme se podívat do zatáčky Arnage. Tahle zatáčka nám poskytla možnost prohlídnout si pořádně auta, protože díky tomu, že se musí závodníci v téhle zatáčce otočit o devadesát stupňů tak zpomalí na rychlost, při které jsou dobře rozpoznatelní i podle čísel. Po hodince strávené v téhle zatáčce jsme opět nasedli do autobusu a rozjeli jsme se zpět.

             Novinka oproti našim autobusům – pokud jede autobus mimo obec tak žádný cestující nesmí stát a řidiči jsou v tomhle směru nekompromisní. Pokud někdo stojí, tak se nikam nejede. Tohle kdyby se zavedlo u nás, pak musíme mít alespoň třikrát tolik autobusů.

             Po lehkém obědě jsme se šli podívat nakonec závodu. V zatáčce Maison Blanche se u velkoplošného monitoru už vytvořil pořádný hrozen diváků, kteří stejně jako my chtěli vidět co nejvíce z konce závodu.

              Poslední minuty a konec. Traťoví komisaři začínají mávat všemi praporky a vlajkami a vzdávají hold všem,kteří dokončili tento famózní závod.

            S posledními závodníky se otvírají zábrany a hurá na trať – být co nejblíže vyhlašování výsledků. Tak tomuhle tlaku jsme odolali a pěkně v klidu jsme si vychutnávali vyhlašování z našeho místečka.

            Asi dvě hodiny po závodě jsme se šli ještě jednou projít k tribunám a ke stánkům. Ale je to tu k nepoznání, protože tam kde ještě před chvilkou byly statisíce lidí, není ani noha. Depa vypadají jako by se tu nikdy nic nedělo. Stánky jsou už taky sbalené a kromě posledních nákladních aut už tu není nic. Pardon, nastoupily čety uklizečů a uklizeček a začínají vše dávat do pořádku, vždyť na to mají jenom tři týdny a začínají další závody, tentokrát „historici“-Le Mans Classic 2008.

            A co my? Tak poslední fota a ke stanům – taky uklízet, vždyť zítra brzy ráno odjíždíme.

Čtyři hodiny ráno – budíček. Poslední snídaně ve Francii, poslední ohlednutí za krásným prodlouženým víkendem. Ne není to smutné loučení, protože po tak krásném zážitku v nás zůstalo rozhodnutí, že se sem za rok vypravíme znovu.

 P.S.

Technické názvy opravoval manžel, protože moje specifikace „žluté autíčko“ se mu nezdála být dostatečná.